Pestrobarvec petrklíčový

Pomozte lépe zmapovat výskyt našich motýlů prostřednictvím svých nálezů či fotek, ať už mailem (info@lepidoptera.cz), nebo na Facebooku (skupina Motýlí klenoty). Zasíláním dat pomáháte motýly chránit.

Zvíře je vzácněji k potkání také ve druhé letní generaci. Ještě vzácněji se vyskytuje na různých „umělých“ biotopech, jako jsou zahradnictví nebo hřbitovy, kde se motýl vyvíjí na kultivarech petrklíče.

Motýl je ostrůvkovitě rozšířen zejména v oblasti vlhčích listnatých lesů nížin a pahorkatin, z mnoha oblastí vymizel nebo se stal vzácným. V Čechách v Českém krasu, Středočeské vrchovině, na Lounsku, Karlovarsku a v Polabí; na Moravě zejména na jihu (po Olomoucko); ze severní Moravy a jižních Čech prakticky vymizel. (www.lepidoptera.cz)

Ostrůvkovitě po celé zemi, ale pouze na „lepších“ lokalitách se vyskytuje atraktivní okáč rosičkový (Erebia medusa), jedná česká Erebie nepreferující montánní (horské) pásmo a také jediná jarní. Nevyhýbá se nížinám, pahorkatinám ani horám, a tak jedinou skutečnou bernou mincí je kvalita biotopu (okáč preferuje bezlesí s bohatým vegetačním pokryvem a roztroušenou zelení, např. v Beskydech ovšem obývá i dosti degradované zarůstající biotopy, jakými jsou opouštěné a dnes již dávno lesem obklíčené podvrcholové louky).

V květnu a červnu (na horách i v červenci) narazíte na tohoto okáče opravdu leckde, přičemž krása nálezu spočívá i v tom, že si okáče v danou dobu nemůžete splést, neboť nic podobného u nás zjara jednoduše nelétá. V termofytiku je v posledních teplých letech okáč zcela běžný již v dubnu, aktivuje tedy dříve, než někteří motýláři Jakmile se v našich horách nalíhnou zdánlivě velmi podobné druhy, většina okáčů rosičkových bude již dávno po smrti, nebo ve stavu naprosto zničeném…

Květen je v příznivých letech bohatý také na dva z našich vůbec nejtitěrnějších motýlků, kteří jsou vzdor své malosti velmi šikovnými letci: modráska štírovníkového a většího modráska tolicového. Modrásek štírovníkový (nahoře) je druhem velmi rozlezlým de facto po celé Moravě, zatímco z Čech nás potěší každý jednotlivý údaj z míst, kde dosud přežil. S „odbarveným“ modráskem tolicovým (dole) je to o něco složitější, zvíře se Moravou teprve pozvolna šíří (na severu se rád usazuje např. na výsypkách a motocvičištích a pozvolně bere ztečí také obyčejné mezofilní louky) a v Čechách je znám pouze z východu:

Modrásek tolicový v oblasti výskytu není ohrožen – naopak expanduje, hlavně díky schopnosti osídlovat ruderální antropogenní stanoviště a vytvářet tam početné populace. Zdá se, že k udržení kolonií stačí i relativně maloplošné biotopy. V žádném případě však nedopustit zbytečnou likvidaci jeho stanovišť například zemědělskými a lesnickými rekultivacemi těžebních území nebo zalesňováním takzvaně “neplodných” půd. Biotopová vazba, populační struktura, chování a bionomie si zaslouží detailní výzkum.

Určování daných minimodrásků (nejen) od sebe navzájem je věcí nesnadnou a neobejde se bez slušné znalosti určovacích klíčů. Celý proces navíc komplikuje společné stanoviště, kryjící se doba letu a velmi odlišné samice od samců. Nemluvě o podobnosti s m. nejmenším (naprostý mrňous, ustupující, navíc bez ostruh, což ale při jeho titěrnosti ne vždy identifikujete), m. čičorkovým, a potenciálně i dalšími kolegy. Záleží, jak kdo je na tom s určováním – a pozorností. V příznivých letech jsou zejména druhých a vyšších generací neposedných, navzájem se nahánějících modrásků rodu Cupido ve správném čase na správném místě plné louky…

Foto: Vít Hotárek, Jan Ježek, Ladislav Johanides, Romana Plačková

U nás znám pouze z Pavlovských vrchů, kde byl jednotlivě sbírán v letech 1950-1957 na vápencovém bradle Tabulové hory u Klentnice. 
Vymřelý (1957), o ekologických nárocích není moc známo. Podle údajů odruzích, kteří se spolu s ním na lokalitě vyskytovali ”hojně” (např. žluťásek úzkolemý – Colias chrysotheme, modrásek ligrusový – Polyommatus damon), a kteří se v současnosti na lokalitě již také nevyskytují, lze soudit, že zde došlo k markantním změnám ekologických podmínek. Zcela spekulativně se lze domnívat, že vyloučení pastvy vedlo k zapojení drnu na vápencových drolinách, což mohlo změnit mikroklimatické nebo jiné podmínky pro vývoj larev. Jednalo by se o obdobný příklad těžko postřehnutelných, ale fatálních změn jako u jiných modrásků. 
(www.lepidoptera.cz)

Pomozte lépe zmapovat výskyt okřídlených obyvatel Pálavy prostřednictvím svých nálezů či fotek, ať už mailem (info@lepidoptera.cz), nebo na Facebooku (skupina Motýlí klenoty). Zasíláním dat pomáháte motýly chránit.

Foto: Josef Dvořák, Marek Fišer, Miroslav Koukal, Jiří Laštůvka, Martina Petrová, Slancarová, Viera Vodrážková

Povídání o ve dne aktivních jarních motýlech asi nelze nezačít u pestrokřídlece podražcového (Zerynthia polyxena), jehož poměrně krátkověcí samci vylétají vstříc krátké, ale velmi intenzivní životní pouti právě v těchto slunných dubnových dnech. Pestrokřídleci jsou vesměs jižanští motýli poněkud jedovatého vzhledu s jarní aktivitou, přičemž pouze tento druh je u nás doma. Je monofágně vázán na podražec křovištní, jedovatou rostlinku, které vyhovují neudržované neučesané polostinné ruderály. Zde tak celkem logicky najdeme i motýla. Ačkoli by se mohlo zdát, že nám země podobnými bordelišti doslova zarůstá pod rukama (a je tomu skutečně tak), není pestrokřídlec úplně z obliga ohrožení:

Populace bývají koncentrovány na plochy o několika málo čtverečních metrech, na nichž rostou porosty podražce. Motýla nejvíce ohrožuje zalesňování lesních luk a lemů, a neplodných ruderálů, na nichž se uchytil podražec. V minulosti se jednalo o druh svázaný s extenzivním zemědělstvím (žil například na vinohradech), nejdůležitějšími stanovišti se v současnosti zdají být náspy železničních tratí, říční navigace a okraje silnic. Pro ochranu druhu je zde třeba ponechávat porosty podražce, případně je i dosazovat. Kolonie motýla mohou zničit nevhodně časovaná (jarní) seč porostů na náspech a hrázích, úlety pesticidů z okolní zemědělské krajiny, nebo předjarní vypalování.

K našemu slušnému nadšení se zvíře nicméně drobně šíří, a to i s hostitelskou rostlinou. Vaše nálezy a hlášení z vhodných míst (severo)západně od Podyjí, severně od Brna, na Zlínsku, ale i leckde jinde v rámci stabilního historického výskytu tohoto otakárkovitého motýla, nám tedy nesmírně pomohou motýla pochopit a uchopit k nějakým přesnějším závěrům. I po smrti jedinců v květnu a červnu lze navíc s úspěchem hledat vcelku nápadné stopy, jenž po sobě každoročně zanechává – vajíčka, housenky, kukly… a ohlodané rostlinky podražce.

Pomozte lépe zmapovat výskyt našich motýlů prostřednictvím svých nálezů či fotek, ať už mailem (info@lepidoptera.cz), nebo na Facebooku (skupina Motýlí klenoty). Zasíláním dat pomáháte motýly chránit.

O motýlovi se leccos dočetete na webu Lepidoptery a jakés takés informace jsou na Googlu i ohledně programu ochrany na Zlínsku.

Jiným důležitým a zajímavým jarním motýlem je poněkud roztodivně létající, skály a sutě milující modrásek rozchodníkový (Scolitantides orion). Jde o dosti nepohyblivý drobný druh na vyšším stupni ohrožení (a bohužel s opačným populačním trendem), než pestrokřídlec. Na rozdíl od něj se ale klube do pravidelné druhé generace ve vrcholném létě a nově dokonce částečné třetí generace v září. Jak uvádíme na webu Lepidoptery, rozšíření oriona s jádrem v teplých a skalnatých oblastech je značně rozdrobené:

V Čechách v současnosti především v teplých a skalnatých oblastech kaňonů Vltavy a Berounky (Křivoklátsko, Český kras), Labské pískovce, České středohoří a Železné hory. Teplé suché biotopy na jižní a střední Moravě (velmi silné populace na Pálavě, na sever se vyskytuje po Zábřežsko). V některých krajích motýl přežívá pouze na umělých stanovištích, jako jsou zříceniny středověkých hradů. Vymizel na mnoha lokalitách v jižních, západních a téměř celých východních Čechách a na východní polovině Moravy.

Jak vyplývá z výše uvedeného, mapování modrásků lze často spojit s návštěvou turistických cílů, obnažených kopců či místních dominant. Typický je například pro kopce nad pálavskou Klentnicí, avšak nejcennější nálezy jsou pro nás vždy ty, o kterých dosud nevíme. Nově byl motýl nalezen například ve Štramberku na místní soustavě lomů.

Motýlomilné Východočechy možná zaujme moc šikovný blog místního kantora a motýláře Jana Ježka, jemuž modrásek také neušel jisté pozornosti:

Skalnatý kopec se zříceninou hradu Lichnice je jedním z posledních míst východních Čech, kde ještě můžeme vidět poletovat drobného ale překrásného modráska rozchodníkového (Scolitantides orion). Jak už napovídá druhové jméno, vyvíjejí se housenky tohohle modráska na rozchodníku, což je rostlina vázaná na různé skalnaté meze, svahy, stráně a stepi. Takových míst v naší krajině poslední dobou velmi ubylo a s nimi bohužel vymizel i tenhle krásný motýl. Modráska rozchodníkového tak můžeme dnes potkat nejspíše někde na skalnatých srázech Pálavy, ve vltavském kaňonu nebo v Českém středohoří, jinde ale patří k vzácným druhům. Ve východních Čechách se udržel pouze v Pardubickém kraji na dvou antropogenních stanovištích – hradním vrchu Lichnice a  na železničním zářezu u Týnce nad Labem.

Na jedovatých podražcích si libuje pestrokřídlec, podobně jedovaté dymnivky, přesněji řečeno oslabené dymnivky rostoucí v polostínu velkorysých lemů světlých lesů, preferuje pro změnu jiný jarňák – jasoň dymnivkový (Parnassius mnemosyne). Také tento poněkud běláskoidně vypadající nemotora neuletěl pozornosti blogera Jana Ježka:

Jak napovídá české rodové jméno, patří jasoň dymnivkový – Parnassius mnemosyne k našim nejhezčím druhům motýlů (a bohužel i nejvzácnějším). Jeho areál zaujímá prakticky celou Evropu, téměř všude ale jeho populace postupně ustupují a rychle se zmenšují. Stejně tak i u nás.  Životaschopné populace jasoně dnes v ČR přežívají již jen na Moravě, v Čechách druh v 90. letech 20. stol. vyhynul (nejdéle se udržel v Libickém luhu). Ve  východních Čechách se jasoň dymnivkový vyskytoval jak v polabských nížinách tak i ve vyšších polohách (např. Broumovsko, Podkrkonoší a Krkonoše).

Jasoň dymnivkový je typickým motýlem prosvětlených listnatých lesů, který obývá lesní lemy, světliny, paseky nebo široké okraje cest. Stejně jako jiní „lesní“ motýli doplatil i jasoň na změny v lesním hospodaření, kdy byly tradiční palivové pařeziny s mnoha světlinami převedeny na zastíněné vysokokmenné lesy. Velmi negativně se projevilo i převádění smíšených a listnatých lesů na smrkové monokultury. Z naší přírody tak úplně zmizelo hned několik druhů nádherných motýlů.

Stran nejteplejších jižně exponovaných pálavských bradel vylétají tuzemští jasoni zpravidla až v prvních květnových dnech a na horách nezřídka vydrží až do začátku července, nicméně buďte připraveni. Vzhledem k tomu, že ochrana a zvýšený sběr (odchyt) druhu je již delší dobu citlivé téma, jsou zejména některá nechráněná místa výskytu spíše utajována. Na webu Lepidoptery se proto ochraně jasoně věnujeme ve značném rozsahu:

Kriticky ohrožený, v ČR a EU legislativně chráněný. Podobně jako pro jiné ohrožené lesní druhy i pro něj platí, že zachování druhové skladby dřevin přežití motýla nezajistí. Larvální vývoj totiž probíhá pouze na lesních světlinách (u nás např. v Litovelském Pomoraví), případně v ekotonech les-step či les-louka (např. hřebenové partie Pavlovských vrchů). Jako světlinový druh jasoň v minulosti prosperoval v tzv. nízkých a středních lesích (pařezinách) a pastevních lesích, kde jemnozrnná a v čase přetrvávající mozaika otevřených světlin umožňovala populacím jasoně stopovat sukcesní změny na stanovištích. Populace nemohou přežít zapojení lesních porostů, výrazný ústup v ČR časově spadá do období převodů tzv. nízkých lesů na vysokokmenné kultury. Podmínkou ochrany je, podobně jako u jiných ohrožených lesních motýlů, uchování nezapojené struktury obývaných porostů. To je možné zajistit buď vhodným časováním obnovy tak, aby byl v oblastech obývaných jasoněm vždy k dispozici dostatek pasek rozmístěných v dostatečné blízkosti, případně toulavou těžbou nebo přímo obnovou pařezin. Zatímco prvý způsob se zdá být vhodnější pro dosud rozsáhlé lokality obývané silnými populacemi, zvláště pokud se nacházejí v hospodářských lesích, obnova pařezinového hospodaření (nízké, případně střední lesy) bude nutná jako nástroj managementu některých jasoněm obývaných rezervací (v Moravském krasu, na bradle Pavlovských vrchů i jinde). Plochy obývané jasoněm by měly být udržované jako pařeziny s obmýtím 7-15 let (podle místních podmínek tak, aby na nich nikdy nedošlo k zapojení stromového patra). V oblastech výskytu je dále nutné zajistit dostatečně široké a členité vnitřní i vnější lesní lemy, udržovat široké (10-15 m) a světlé koridory podél lesních cest a zakázat nebo omezit orbu na pasekách (likvidace vývojových stadií). Samozřejmostí by měl být absolutní zákaz pěstování jehličnatých dřevin a likvidace stávajících jehličnatých porostů.

Foto: Jan Ježek, Miroslav „Mike“ Koukal, Martina Petrová