Především zhruba v druhé polovině září můžete potkat především na pícninových polích třetí generaci těchto zvířat – druh zde může být i hojný, nejspíše však na jižní polovině Moravy; pravidelně zjišťován také v nížinách a úvalech střední a severní Moravy, v Čechách nejčastěji ve středním Polabí. Když někde u cesty uvidíte neposečené vojtěškové pole, zastavte, může to stát za to… Na přirozených biotopech (váté písky, stepi) motýla zastihnete spíše jednotlivě. Samce typické formy (jenž u nás zcela převažují) nelze s jinými druhy zaměnit, bohužel to chce zkontrolovat líc křídel, nejlépe v síťce po pořízení fotky, viz níže vyfocený příklad z 23.7.2015 z uherskohradišťska.

Oproti nevýrazným samcům běžnějšího žluťáska Colias hyale vypadají typické formy žluťáska tolicového v letu sytě žlutě, samice u nás nejčastěji potkáte bílé (forma pallida) – ty jsou větší než samice hyale a mají výrazně širší černý lem, zaměnit se dají spíše s bílou formou Colias crocea (f. helice). Kromě zmiňovaných žluťásků na pícninových polích i postindustriálech potkáte v září také běláska rezedkového a poslední generace běžných druhů motýlů.

V září či ještě později v říjnu zaručeně potkáte také většího a ještě sytějšího, avšak prozkoumanějšího žluťáska čilimníkového (Colias crocea), který patří z podzimu k nejčerstvějším, leckdy posledním čerstvým motýlům. Do jisté míry je touto dobou aktivní také celorepublikově běžný a určovatelsky banální žluťásek řešetlákový (Gonepteryx rhamni), který ovšem preferuje spíše světliny a lesní lemy, tou dobou zakvetené např. posledními bodláky a pcháči.

Pomozte lépe zmapovat výskyt našich motýlů prostřednictvím svých nálezů 
či fotek, ať už mailem (info@lepidoptera.cz), nebo na Facebooku 
(skupina Motýlí klenoty). Zasíláním dat pomáháte motýly chránit.

Bělásek ovocný (Aporia crataegi) patří díky opakovanému masovému řádění jarních larev k vůbec prvním motýlům, nějakým způsobem zmiňovaným v české historické literatuře. V nedávné minulosti šlo druhu nicméně spíše o holé přežití, nyní se ale situace, pevně doufejme, postupně ustaluje a tento veliký a nápadný motýl typický pro tzv. postindustriální stanoviště se leckde vrací tam, kde postupně vymizel:

V minulosti rozšířen po celém území, ve druhé polovině 20. století zaznamenal výrazný ústup, přerušovaný občasnými invazemi, jež vedly k založení dočasných populací. Počátkem 90. let 20. století byl dočasně nezvěstný v celém státě, pak se však začal šířit z oblastí trvalého výskytu v Německu do severních a západních Čech. V současnosti pravidelně nalézán i ve středních Čechách, od roku 2005 ojedinělé nálezy i v jižních Čechách, nejnověji expanduje také v severovýchodních Čechách až po západní polovinu podhůří Krkonoš. Na jižní Moravě nalezen po mnoha letech jeden jedinec v roce 2006. V současnosti na celé Moravě nezvěstný.
V současnosti v západní polovině státu expanduje a není ohrožen, naopak na celé Moravě je nyní nezvěstný. Netroufáme si soudit, co je příčinou rozsáhlého kolísání početnosti tohoto druhu v severních oblastech jeho areálu. Lze si představit, že tento druh žil ve střední a severní Evropě vždy na hranici areálu, jeho výskyt byl obnovován migracemi z jihu. Rovněž je pravděpodobné, že ve střední Evropě tento primárně lesostepní motýl vinou intenzifikace sadařství ztratil své náhradní biotopy – ovocné sady. V současnosti prosperuje v oblastech značně pozměněných těžkým průmyslem, a tudíž nevhodných pro intenzivní zemědělství: obsazuje industriální stanoviště na výsypkách, haldách a okrajích dálnic. Protože obdobná situace se týká i jiných xerotermích organismů, musí být význam post-těžebních stanovišť coby refugií lesostepní fauny brán v úvahu při plánování rekultivací. Z hlediska ochrany přírody jsou zcela nepřípustné velkoplošné rekultivace formou výsadby lesů či zalučnění travobylinnými směsmi. V neposlední řadě je důležité ukončit hysterii sadařů při gradaci běláska ovocného a zamezit likvidaci hnízd zimujících housenek.

Méně zkušení mapovatelé mohou motýla jistým způsobem zaměnit s ostatními druhy bělásků a měli by si proto druh lépe prostudovat včetně určovacích klíčů.

Bělopásek tavolníkový (Neptis rivularis) je (dosud) výhradně jihočeský motýl, jehož samci aktivují v prvních červnových dnech (premiérový letošní nález máme z 2.6.), přičemž vydrží až do srpna. Ačkoli jsou původním nebo primárním biotopem motýla systémy rybničních soustav na Třeboňsku s velkorysými porosty živné rostliny tavolníku, zvíře se momentálně šíří především v obcích při okraji areálu druhu, kde jsou výsadby tavolníku běžným jevem. Motýl se tak již pravidelně vyskytuje kupříkladu i při okraji sídliště Máj v Č. Budějovicích. Co je však opravdu zajímavé – bývá v posledních letech nalézán také na západní Vysočině, a to dokonce již pár kilometrů od historické hranice Moravy. Zatím nejvýchodnější nálezy z posledních let pocházejí z kvadrátu 7057 (okolí Landštejna) z roku 2014 od Marka Fišera a Pavla Chytry – už pouze ca 5 km (!) od historické hranice Moravy. Bělopásek je tak na nejlepší cestě stát se opět legitimním příslušníkem moravské fauny:

Pohybujete-li se při okraji areálu výskytu druhu, máme samozřejmě značný zájem o vaše reporty a nálezy. Zasíláním takových dat nám pomáháte motýly lépe pochopit a chránit. Hlubší informace o druhu najdete zde, a to včetně určovacích klíčů. Motýla si v tuzemských podmínkách nicméně nelze s ničím splést, snad vyjma vzdáleně podobných bělopásků topolového a dvouřadého či babočky síťkované, které se také mohou vyskytovat na téže biotopech. Žádný jiný bělopásek z rodu Neptis se na území ČR bohužel již drahnou dobu nevyskytuje.

Leckde v Čechách úspěšně pokračuje také (na Moravě již dávno vítězné) tažení ohniváčka černočárného (Lycaena dispar), který patří k našim největším a nejnápadnějším (a také nejméně vybíravým) modráskoidům:

V minulosti žil v Čechách zaručeně na jihu a jihovýchodě území, kde vymizel v 
první polovině 20. století. Na Moravě byl ještě na počátku 20. století 
považován za velkou vzácnost, omezenou na jih území. Zhruba od poloviny 
20. století začal expandovat na sever a pronikl až do jihozápadních údolí 
Nízkého Jeseníku, severního předhůří Beskyd a Moravské brány. Po roce 2000 
osídlil také Ostravsko, Karvinsko, Opavsko, Krnovsko a Osoblažsko. 
V současnosti žije již na celé Moravě kromě vysokých poloh. V Čechách byl 
znovu nalezen roku 1991, po roce 2000 známo několik nálezů z jižních Čech 
a zjištěn pravidelný výskyt v České Třebové a ve Frýdlantském výběžku. 
V posledních letech se dále rozšířil do téměř celých východních Čech (např. 
Svitavsko, Podorličí, Polabí, v roce 2012 osídlil dokonce jižní svahy Krkonoš) 
a jižní části Vysočiny. V jižních Čechách se již vyskytuje pravidelně (např. 
Českobudějovicko a Třeboňsko) a zcela nově pronikl z východu i do středních 
Čech (např. Kolínsko) a ze severu na Liberecko, Šluknovsko a Ústecko. Masivní 
expanze motýla ve střední Evropě i nadále pokračuje.
V posledním desetiletí není ohrožen, naopak výrazně zvětšuje areál rozšíření 
a osídluje často ruderální stanoviště. Expanze je zřejmě vysvětlitelná masovým 
používáním dusíkatých hnojiv, jež vedlo k expanzi širokolistých šťovíků 
na dříve relativně oligotrofní stanoviště. V ČR a EU legislativně chráněn. 
(www.lepidoptera.cz)

Mějte na paměti, že při mapování zvířete hrozí záměna především s ohniváčkem celíkovým, s nímž může lokálně sdílet stejná stanoviště, v případě samic pak i s dalšími druhy ohniváčků. V Čechách (kromě východních a části jižních a severočeských výběžků) ohniváček motýl stále není příliš běžný a ve většině Čech na rozdíl od Moravy ještě chybí. Stabilně nicméně expanduje na západ. Dívejte se po něm hlavně v západních a severních Čechách a nálezy nám hlašte, ať lépe zachytíme další průběh jeho šíření.