Babočka kopřivová je motýlem jen lehce nadprůměrné velikosti, avšak velmi otrlým, nechybí v žádné části ČR. Líc křídel je sytě oranžové barvy, které však s příchodem jarní aktivity významně šuntovatějí a blednou. Ze všech našich baboček se probouzí dost možná nejdříve, vidět tuto babočku tancovat na osluněných kamenech hned vedle kupek posledního tajícího sněhu není žádnou velkou výjimkou. Nechybí na žádné jarní zahradě (chci vědět více).

O poznání větší babočka jilmová je motýl mnohem jednotlivější, avšak zároveň velmi rozšířený, početnost meziročně značně kolísá. Zjara se často vyskytuje na (prozatím) prosluněných lesních lemech s jižní expozicí, často na vyvýšených místech. Základní odstín na líci je okrový (více informací o druhu).

Jak jsme psali v srpnu, třetí do počtu, babočka vrbová, je ultravzácným migrantem na hranici svého areálu, a každý údaj o ní tedy vítáme s odpovídajícím nadšením. Dosahuje velikosti b. jilmové, ovšem základní odstín má spíše jako b. kopřivová. Jedná se tedy o jakousi kombinaci toho nejlepšího z obou našich běžných baboček Vtipným leč dobrým poznávacím znakem jsou též její žluté nohy – ne nadarmo se v Británii jmenuje cosi jako babočka žlutonohá (přečtěte si více). Mapovatelé a milovníci přírody na moravsko-slovenském pomezí – zbystřete.

Aktualizace 28.3.2016: hned zkraje roku došlo k dalším nálezům b. vrbové v lesích u Kobeřic u Brna ve Ždánickém lese (P. Frýbort) a taktéž 200 metrů od české hranice v polských Orlických horách (D. Breiter). Nalézání přezimujících jedinců v české krajině tak úspěšně pokračuje.

Babočka osiková – „černopláštník“ – je vzhledově naprosto odlišným druhem, a přesto (jarním) chováním velmi podobným. Platí pro ni rámcově totéž, co pro b. jilmovou s tím, že preferuje spíše chladnější a vyšší polohy. B. osiková momentálně jako by prodělávala poměrně těžko interpretovatelný ústup, počet a povaha vašich případných nálezů nám tedy pomůže situaci o něco lépe porozumět. Snáze se leckdy hledá až v srpnu, kdy se (často značně krotcí) mladí vyklubánci pyšní nádherně krémovým lemem, který se časem otrhává a bledne. Pro další informace ohledně „černopláštníka“ navštivte náš web.

Co se spolupráce s námi týče, uvítáme zejména jarní data z pozorování b. jilmové a b. vrbové. Správný postup viz obrázek nalevo. (Argumenty, proč je taková aktivita prospěšnější, než sezení nad pivem v hospodě, najdete zde.) Činit tak lze např. emailem (info@lepidoptera.cz) či prostřednictvím paralelní facebookové stránky Motýlí klenoty.

Foto: V. Felixová, V. Hotárek, M. Balla, M. Hrouzek

Protože se jedná o přímou podporu společenstev nejen bezobratlých, jde o mnohem záslužnější a podstatnější činnost, než je „intelektuální“ sbírání dat, za které jsme samozřejmě také nesmírně vděčni (a jejichž vyhodnocení se také brzy stane námětem článku).

"Je možné se zapojit i do přípravy akce (kosení travních porostů) ve čtvrtek 
a pátek. Tuto sobotu (10.10.) též proběhne čištění Černé rokle v Praze od 
náletů a příští čtvrtek (15.10.) také brigáda v Ještěrčím ráji v 
Brodě nad Labem. Na tyto akce ale pozvánku nemáme."

Na Plachtě doposud žijí – mezi mnoha jinými – např. „naturoví totenoví modrásci“ Phengaris nausithous a Phengaris teleius. Přidejte se tedy k boji proti pravděpodobně největšímu maléru české krajiny – zarůstání.

Především zhruba v druhé polovině září můžete potkat především na pícninových polích třetí generaci těchto zvířat – druh zde může být i hojný, nejspíše však na jižní polovině Moravy; pravidelně zjišťován také v nížinách a úvalech střední a severní Moravy, v Čechách nejčastěji ve středním Polabí. Když někde u cesty uvidíte neposečené vojtěškové pole, zastavte, může to stát za to… Na přirozených biotopech (váté písky, stepi) motýla zastihnete spíše jednotlivě. Samce typické formy (jenž u nás zcela převažují) nelze s jinými druhy zaměnit, bohužel to chce zkontrolovat líc křídel, nejlépe v síťce po pořízení fotky, viz níže vyfocený příklad z 23.7.2015 z uherskohradišťska.

Oproti nevýrazným samcům běžnějšího žluťáska Colias hyale vypadají typické formy žluťáska tolicového v letu sytě žlutě, samice u nás nejčastěji potkáte bílé (forma pallida) – ty jsou větší než samice hyale a mají výrazně širší černý lem, zaměnit se dají spíše s bílou formou Colias crocea (f. helice). Kromě zmiňovaných žluťásků na pícninových polích i postindustriálech potkáte v září také běláska rezedkového a poslední generace běžných druhů motýlů.

V září či ještě později v říjnu zaručeně potkáte také většího a ještě sytějšího, avšak prozkoumanějšího žluťáska čilimníkového (Colias crocea), který patří z podzimu k nejčerstvějším, leckdy posledním čerstvým motýlům. Do jisté míry je touto dobou aktivní také celorepublikově běžný a určovatelsky banální žluťásek řešetlákový (Gonepteryx rhamni), který ovšem preferuje spíše světliny a lesní lemy, tou dobou zakvetené např. posledními bodláky a pcháči.

Pomozte lépe zmapovat výskyt našich motýlů prostřednictvím svých nálezů 
či fotek, ať už mailem (info@lepidoptera.cz), nebo na Facebooku 
(skupina Motýlí klenoty). Zasíláním dat pomáháte motýly chránit.

Plošně v teplých oblastech ČR se do třetí generace pravidelně klube jinak běžná babočka síťkovaná (Araschnia levana), která má masivní proces šíření již za sebou a nyní osídluje prakticky celou zemi vyjma nejvyšších poloh. Příslušníci třetí generace jsou na rubu křídel nádherně krémoví a v srpnu zpravidla vždy čerství.

Velký a nápadný Batolec červený (Apatura ilia) se na jižní Moravě a pravděpodobně i v dalších teplých oblastech země klube do druhé generace zpravidla ve druhé polovině srpna. O něco později by mohl překvapit také batulec duhový (Apatura iris).

Mimo klasickou jihomoravskou baštu se v srpnu místama klube do nové generace také o něco lokálnější okáč strdivkový (Coenonympha arcania), jehož „druhogeneračáky“ lze poměrně nově pozorovat např. v severních Čechách (hnědouhelná pánev, podhůří Krušných hor).

Dříve ohniváček modrolemý (Lycaena hippothoe) evokoval jaro, dnes je koncem srpna a v září k vidění v částečné druhé generaci na jihovýchodní Moravě (Chřiby, Bílé Karpaty… další nálezy jsou jistě na spadnutí).

(Severní) Moravou se nadále velmi šíří malí, ale velmi agilní modrásci štírovníkoví (Cupido argiades) a o něco nenápadněji také „větší“ modrásek tolicový (Cupido decoloratus), což se lokálně promítá také do extra podzimních generací, kdy zejména m. štírovníkový umí být místama velmi hojný. Ačkoli by se mělo jednat o třetí generace těchto motýlků, u druhů jako je m. štírovníkový není toto nikdy docela jisté, neboť jde o krátkověká a leckdy hojná zvířata s mezisezónními výkyvy a překrývajícími se generacemi. Velikostí ani kresbou se dílčí generace od sebe nedají odlišit.

Speciál pro severní Moravu: na pěkných xerotermních lokalitách můžete překvapivě nově hledat drobně se šířící ohrožené modrásky jetelové (Polyommatus bellargus), který v Čechách naopak ustupuje. V těchto dnech může být motýl již na vrcholu letu. Nově jde na severní Moravě do třetí generace také modrásek tmavohnědý (Aricia agestis, nálezy však pocházejí opravdu až z „tuhého“ podzimu – říjen), kterého si méně zkušení motýláři ovšem mohou velice snadno poplést s velmi běžným modráskem jehlicovým (Polyommatus icarus), který se touto dobou ovšem nachází již ve zdevastovaném stavu.

Třetí generace začal na severu Moravy dělat také poměrně nově ujasněný bělásek luční (Leptidea juvernica), v září nacházený např. na Havířovsku.

Soumračník rezavý (Ochlodes sylvanus) patří k všudypřítomným, nenáročným a pro pravidelného pozorovatele „nezajímavým“ motýlům. Mnohem zajímavější je, že se nově i on líhne do druhých generací, a to i v průměrně nebo lehce nadprůměrně teplých oblastech, jako je např. Ostravsko. V termofyticích je zkraje podzimu již běžný. Létá v srpnu a září.

Pomozte lépe zmapovat výskyt našich motýlů prostřednictvím svých nálezů 
či fotek, ať už mailem (info@lepidoptera.cz), nebo na Facebooku 
(skupina Motýlí klenoty). Zasíláním dat pomáháte motýly chránit.

Co nejpodrobnější data nás tradičně zajímají v případě "naturových", tedy 
celoevropskou úmluvou chráněných "deštníkových" druhů, a sice jarních 
petrokřídleců podražcových (Z. polyxena), jasoňů dymnivkových (P. mnemosyne) 
a letních okáčů menších (E. sudetica), ohniváčků černočárných (L. dispar - 
nadále se masivně šíří do Čech), modrásků černoskvrnných (P. arion), 
očkovaných (P. teleius), bahenních (P. nausithous) a přástevníků 
kostivalových (E. quadripunctaria). Přičemž nejméně ohniváček a přástevník 
dosud létají právě v těchto dnech.

Dlouho do podzimu létají také mnohé dlouhověké jednogenerační druhy, z těch 
zajímavých z hlediska sběru dat třeba samice velkých stepních okáčů, jako je 
např. okáč voňavkový (B. circe), které by měl na nově dobytých servernějších 
moravských teritoriích létat poměrně dlouho do podzimu. Ještě v září 
v některých českých (zejména moravských - Karpatský oblouk) horách běžně 
najdete olétané, ale stále žijící perleťovce prostřední (A. adippe). Dlouho 
ve vyšších polohách létá také okáč kluběnkový (E. aethiops), podzimní 
klasikou je samozřejmě "všude a nikde" přítomný ostruháček březový 
(T. betulae) a samozřejmě velká spousta nočních motýlů.

Zájemci mohou zvíře dodnes pozorovat konkrétně na Valašsku, zejména v údolí Vsetínské Bečvy, kde se místy ve větších celcích udržela drobná rolnická hospodářství. Navazující menší a ohrožené populace existují v severní „valašské“ části Bílých Karpat a Slezských Beskydech, kde se druh zpravidla jednotlivě objevuje na česko-polském „gorolském“ pomezí mezi Bukovcem a Hrčavou a udržovaných koloniích nad Mosty u Jablunkova směrem na Hrčavu. Niobák se možná plošně vyskytuje v pohraničních obcích jako Bukovec, Hrčava a možná leckterých dalších, kde se jako jediné v ČR místy praktikuje tzv. trojpolní systém hospodaření, který je dosud normální, tradiční a běžný v sousedním Polsku.

Pomozte lépe zmapovat výskyt našich motýlů prostřednictvím svých nálezů 
či fotek, ať už mailem (info@lepidoptera.cz), nebo na Facebooku 
(skupina Motýlí klenoty). Zasíláním dat pomáháte motýly chránit.

Jedná se o dříve relativně rozšířený, dnes ovšem dosti lokální druh pastvin a stepních biotopů, jehož larvy žerou od června do září listy a květy starčku, především starčku přímětníku. Imága létají od května do července. Motýly můžete přes den vyplašit na rozsáhlejších suchých a mezofilních loukách, a to porůznu po celé republice od nížin do podhůří. Častý je také v opuštěných (nyní zarůstajících) vojenských cvičištích, lomech apod. Vzácně přilétá také na světlo. Nedá se u nás s žádným druhem zaměnit, je velmi nápadný a létá velmi pomalu.

V létě pak můžete najít na výše zmiňovaném starčeku přímětníku jeho nápadné housenky, které žijí gregaricky (pospolitě). Přástevník vymizel na většině území republiky, indikuje zachovalá luční společenstva a budeme rádi za každé jeho pozorování.

Pomozte lépe zmapovat výskyt našich motýlů prostřednictvím svých nálezů 
či fotek, ať už mailem (info@lepidoptera.cz), nebo na Facebooku 
(skupina Motýlí klenoty). Zasíláním dat pomáháte motýly chránit.

Bělásek ovocný (Aporia crataegi) patří díky opakovanému masovému řádění jarních larev k vůbec prvním motýlům, nějakým způsobem zmiňovaným v české historické literatuře. V nedávné minulosti šlo druhu nicméně spíše o holé přežití, nyní se ale situace, pevně doufejme, postupně ustaluje a tento veliký a nápadný motýl typický pro tzv. postindustriální stanoviště se leckde vrací tam, kde postupně vymizel:

V minulosti rozšířen po celém území, ve druhé polovině 20. století zaznamenal výrazný ústup, přerušovaný občasnými invazemi, jež vedly k založení dočasných populací. Počátkem 90. let 20. století byl dočasně nezvěstný v celém státě, pak se však začal šířit z oblastí trvalého výskytu v Německu do severních a západních Čech. V současnosti pravidelně nalézán i ve středních Čechách, od roku 2005 ojedinělé nálezy i v jižních Čechách, nejnověji expanduje také v severovýchodních Čechách až po západní polovinu podhůří Krkonoš. Na jižní Moravě nalezen po mnoha letech jeden jedinec v roce 2006. V současnosti na celé Moravě nezvěstný.
V současnosti v západní polovině státu expanduje a není ohrožen, naopak na celé Moravě je nyní nezvěstný. Netroufáme si soudit, co je příčinou rozsáhlého kolísání početnosti tohoto druhu v severních oblastech jeho areálu. Lze si představit, že tento druh žil ve střední a severní Evropě vždy na hranici areálu, jeho výskyt byl obnovován migracemi z jihu. Rovněž je pravděpodobné, že ve střední Evropě tento primárně lesostepní motýl vinou intenzifikace sadařství ztratil své náhradní biotopy – ovocné sady. V současnosti prosperuje v oblastech značně pozměněných těžkým průmyslem, a tudíž nevhodných pro intenzivní zemědělství: obsazuje industriální stanoviště na výsypkách, haldách a okrajích dálnic. Protože obdobná situace se týká i jiných xerotermích organismů, musí být význam post-těžebních stanovišť coby refugií lesostepní fauny brán v úvahu při plánování rekultivací. Z hlediska ochrany přírody jsou zcela nepřípustné velkoplošné rekultivace formou výsadby lesů či zalučnění travobylinnými směsmi. V neposlední řadě je důležité ukončit hysterii sadařů při gradaci běláska ovocného a zamezit likvidaci hnízd zimujících housenek.

Méně zkušení mapovatelé mohou motýla jistým způsobem zaměnit s ostatními druhy bělásků a měli by si proto druh lépe prostudovat včetně určovacích klíčů.

Bělopásek tavolníkový (Neptis rivularis) je (dosud) výhradně jihočeský motýl, jehož samci aktivují v prvních červnových dnech (premiérový letošní nález máme z 2.6.), přičemž vydrží až do srpna. Ačkoli jsou původním nebo primárním biotopem motýla systémy rybničních soustav na Třeboňsku s velkorysými porosty živné rostliny tavolníku, zvíře se momentálně šíří především v obcích při okraji areálu druhu, kde jsou výsadby tavolníku běžným jevem. Motýl se tak již pravidelně vyskytuje kupříkladu i při okraji sídliště Máj v Č. Budějovicích. Co je však opravdu zajímavé – bývá v posledních letech nalézán také na západní Vysočině, a to dokonce již pár kilometrů od historické hranice Moravy. Zatím nejvýchodnější nálezy z posledních let pocházejí z kvadrátu 7057 (okolí Landštejna) z roku 2014 od Marka Fišera a Pavla Chytry – už pouze ca 5 km (!) od historické hranice Moravy. Bělopásek je tak na nejlepší cestě stát se opět legitimním příslušníkem moravské fauny:

Pohybujete-li se při okraji areálu výskytu druhu, máme samozřejmě značný zájem o vaše reporty a nálezy. Zasíláním takových dat nám pomáháte motýly lépe pochopit a chránit. Hlubší informace o druhu najdete zde, a to včetně určovacích klíčů. Motýla si v tuzemských podmínkách nicméně nelze s ničím splést, snad vyjma vzdáleně podobných bělopásků topolového a dvouřadého či babočky síťkované, které se také mohou vyskytovat na téže biotopech. Žádný jiný bělopásek z rodu Neptis se na území ČR bohužel již drahnou dobu nevyskytuje.

Leckde v Čechách úspěšně pokračuje také (na Moravě již dávno vítězné) tažení ohniváčka černočárného (Lycaena dispar), který patří k našim největším a nejnápadnějším (a také nejméně vybíravým) modráskoidům:

V minulosti žil v Čechách zaručeně na jihu a jihovýchodě území, kde vymizel v 
první polovině 20. století. Na Moravě byl ještě na počátku 20. století 
považován za velkou vzácnost, omezenou na jih území. Zhruba od poloviny 
20. století začal expandovat na sever a pronikl až do jihozápadních údolí 
Nízkého Jeseníku, severního předhůří Beskyd a Moravské brány. Po roce 2000 
osídlil také Ostravsko, Karvinsko, Opavsko, Krnovsko a Osoblažsko. 
V současnosti žije již na celé Moravě kromě vysokých poloh. V Čechách byl 
znovu nalezen roku 1991, po roce 2000 známo několik nálezů z jižních Čech 
a zjištěn pravidelný výskyt v České Třebové a ve Frýdlantském výběžku. 
V posledních letech se dále rozšířil do téměř celých východních Čech (např. 
Svitavsko, Podorličí, Polabí, v roce 2012 osídlil dokonce jižní svahy Krkonoš) 
a jižní části Vysočiny. V jižních Čechách se již vyskytuje pravidelně (např. 
Českobudějovicko a Třeboňsko) a zcela nově pronikl z východu i do středních 
Čech (např. Kolínsko) a ze severu na Liberecko, Šluknovsko a Ústecko. Masivní 
expanze motýla ve střední Evropě i nadále pokračuje.
V posledním desetiletí není ohrožen, naopak výrazně zvětšuje areál rozšíření 
a osídluje často ruderální stanoviště. Expanze je zřejmě vysvětlitelná masovým 
používáním dusíkatých hnojiv, jež vedlo k expanzi širokolistých šťovíků 
na dříve relativně oligotrofní stanoviště. V ČR a EU legislativně chráněn. 
(www.lepidoptera.cz)

Mějte na paměti, že při mapování zvířete hrozí záměna především s ohniváčkem celíkovým, s nímž může lokálně sdílet stejná stanoviště, v případě samic pak i s dalšími druhy ohniváčků. V Čechách (kromě východních a části jižních a severočeských výběžků) ohniváček motýl stále není příliš běžný a ve většině Čech na rozdíl od Moravy ještě chybí. Stabilně nicméně expanduje na západ. Dívejte se po něm hlavně v západních a severních Čechách a nálezy nám hlašte, ať lépe zachytíme další průběh jeho šíření.

Pestrobarvec petrklíčový

Pomozte lépe zmapovat výskyt našich motýlů prostřednictvím svých nálezů či fotek, ať už mailem (info@lepidoptera.cz), nebo na Facebooku (skupina Motýlí klenoty). Zasíláním dat pomáháte motýly chránit.

Zvíře je vzácněji k potkání také ve druhé letní generaci. Ještě vzácněji se vyskytuje na různých „umělých“ biotopech, jako jsou zahradnictví nebo hřbitovy, kde se motýl vyvíjí na kultivarech petrklíče.

Motýl je ostrůvkovitě rozšířen zejména v oblasti vlhčích listnatých lesů nížin a pahorkatin, z mnoha oblastí vymizel nebo se stal vzácným. V Čechách v Českém krasu, Středočeské vrchovině, na Lounsku, Karlovarsku a v Polabí; na Moravě zejména na jihu (po Olomoucko); ze severní Moravy a jižních Čech prakticky vymizel. (www.lepidoptera.cz)

Ostrůvkovitě po celé zemi, ale pouze na „lepších“ lokalitách se vyskytuje atraktivní okáč rosičkový (Erebia medusa), jedná česká Erebie nepreferující montánní (horské) pásmo a také jediná jarní. Nevyhýbá se nížinám, pahorkatinám ani horám, a tak jedinou skutečnou bernou mincí je kvalita biotopu (okáč preferuje bezlesí s bohatým vegetačním pokryvem a roztroušenou zelení, např. v Beskydech ovšem obývá i dosti degradované zarůstající biotopy, jakými jsou opouštěné a dnes již dávno lesem obklíčené podvrcholové louky).

V květnu a červnu (na horách i v červenci) narazíte na tohoto okáče opravdu leckde, přičemž krása nálezu spočívá i v tom, že si okáče v danou dobu nemůžete splést, neboť nic podobného u nás zjara jednoduše nelétá. V termofytiku je v posledních teplých letech okáč zcela běžný již v dubnu, aktivuje tedy dříve, než někteří motýláři Jakmile se v našich horách nalíhnou zdánlivě velmi podobné druhy, většina okáčů rosičkových bude již dávno po smrti, nebo ve stavu naprosto zničeném…

Květen je v příznivých letech bohatý také na dva z našich vůbec nejtitěrnějších motýlků, kteří jsou vzdor své malosti velmi šikovnými letci: modráska štírovníkového a většího modráska tolicového. Modrásek štírovníkový (nahoře) je druhem velmi rozlezlým de facto po celé Moravě, zatímco z Čech nás potěší každý jednotlivý údaj z míst, kde dosud přežil. S „odbarveným“ modráskem tolicovým (dole) je to o něco složitější, zvíře se Moravou teprve pozvolna šíří (na severu se rád usazuje např. na výsypkách a motocvičištích a pozvolně bere ztečí také obyčejné mezofilní louky) a v Čechách je znám pouze z východu:

Modrásek tolicový v oblasti výskytu není ohrožen – naopak expanduje, hlavně díky schopnosti osídlovat ruderální antropogenní stanoviště a vytvářet tam početné populace. Zdá se, že k udržení kolonií stačí i relativně maloplošné biotopy. V žádném případě však nedopustit zbytečnou likvidaci jeho stanovišť například zemědělskými a lesnickými rekultivacemi těžebních území nebo zalesňováním takzvaně “neplodných” půd. Biotopová vazba, populační struktura, chování a bionomie si zaslouží detailní výzkum.

Určování daných minimodrásků (nejen) od sebe navzájem je věcí nesnadnou a neobejde se bez slušné znalosti určovacích klíčů. Celý proces navíc komplikuje společné stanoviště, kryjící se doba letu a velmi odlišné samice od samců. Nemluvě o podobnosti s m. nejmenším (naprostý mrňous, ustupující, navíc bez ostruh, což ale při jeho titěrnosti ne vždy identifikujete), m. čičorkovým, a potenciálně i dalšími kolegy. Záleží, jak kdo je na tom s určováním – a pozorností. V příznivých letech jsou zejména druhých a vyšších generací neposedných, navzájem se nahánějících modrásků rodu Cupido ve správném čase na správném místě plné louky…

Foto: Vít Hotárek, Jan Ježek, Ladislav Johanides, Romana Plačková

U nás znám pouze z Pavlovských vrchů, kde byl jednotlivě sbírán v letech 1950-1957 na vápencovém bradle Tabulové hory u Klentnice. 
Vymřelý (1957), o ekologických nárocích není moc známo. Podle údajů odruzích, kteří se spolu s ním na lokalitě vyskytovali ”hojně” (např. žluťásek úzkolemý – Colias chrysotheme, modrásek ligrusový – Polyommatus damon), a kteří se v současnosti na lokalitě již také nevyskytují, lze soudit, že zde došlo k markantním změnám ekologických podmínek. Zcela spekulativně se lze domnívat, že vyloučení pastvy vedlo k zapojení drnu na vápencových drolinách, což mohlo změnit mikroklimatické nebo jiné podmínky pro vývoj larev. Jednalo by se o obdobný příklad těžko postřehnutelných, ale fatálních změn jako u jiných modrásků. 
(www.lepidoptera.cz)

Pomozte lépe zmapovat výskyt okřídlených obyvatel Pálavy prostřednictvím svých nálezů či fotek, ať už mailem (info@lepidoptera.cz), nebo na Facebooku (skupina Motýlí klenoty). Zasíláním dat pomáháte motýly chránit.

Foto: Josef Dvořák, Marek Fišer, Miroslav Koukal, Jiří Laštůvka, Martina Petrová, Slancarová, Viera Vodrážková

Povídání o ve dne aktivních jarních motýlech asi nelze nezačít u pestrokřídlece podražcového (Zerynthia polyxena), jehož poměrně krátkověcí samci vylétají vstříc krátké, ale velmi intenzivní životní pouti právě v těchto slunných dubnových dnech. Pestrokřídleci jsou vesměs jižanští motýli poněkud jedovatého vzhledu s jarní aktivitou, přičemž pouze tento druh je u nás doma. Je monofágně vázán na podražec křovištní, jedovatou rostlinku, které vyhovují neudržované neučesané polostinné ruderály. Zde tak celkem logicky najdeme i motýla. Ačkoli by se mohlo zdát, že nám země podobnými bordelišti doslova zarůstá pod rukama (a je tomu skutečně tak), není pestrokřídlec úplně z obliga ohrožení:

Populace bývají koncentrovány na plochy o několika málo čtverečních metrech, na nichž rostou porosty podražce. Motýla nejvíce ohrožuje zalesňování lesních luk a lemů, a neplodných ruderálů, na nichž se uchytil podražec. V minulosti se jednalo o druh svázaný s extenzivním zemědělstvím (žil například na vinohradech), nejdůležitějšími stanovišti se v současnosti zdají být náspy železničních tratí, říční navigace a okraje silnic. Pro ochranu druhu je zde třeba ponechávat porosty podražce, případně je i dosazovat. Kolonie motýla mohou zničit nevhodně časovaná (jarní) seč porostů na náspech a hrázích, úlety pesticidů z okolní zemědělské krajiny, nebo předjarní vypalování.

K našemu slušnému nadšení se zvíře nicméně drobně šíří, a to i s hostitelskou rostlinou. Vaše nálezy a hlášení z vhodných míst (severo)západně od Podyjí, severně od Brna, na Zlínsku, ale i leckde jinde v rámci stabilního historického výskytu tohoto otakárkovitého motýla, nám tedy nesmírně pomohou motýla pochopit a uchopit k nějakým přesnějším závěrům. I po smrti jedinců v květnu a červnu lze navíc s úspěchem hledat vcelku nápadné stopy, jenž po sobě každoročně zanechává – vajíčka, housenky, kukly… a ohlodané rostlinky podražce.

Pomozte lépe zmapovat výskyt našich motýlů prostřednictvím svých nálezů či fotek, ať už mailem (info@lepidoptera.cz), nebo na Facebooku (skupina Motýlí klenoty). Zasíláním dat pomáháte motýly chránit.

O motýlovi se leccos dočetete na webu Lepidoptery a jakés takés informace jsou na Googlu i ohledně programu ochrany na Zlínsku.

Jiným důležitým a zajímavým jarním motýlem je poněkud roztodivně létající, skály a sutě milující modrásek rozchodníkový (Scolitantides orion). Jde o dosti nepohyblivý drobný druh na vyšším stupni ohrožení (a bohužel s opačným populačním trendem), než pestrokřídlec. Na rozdíl od něj se ale klube do pravidelné druhé generace ve vrcholném létě a nově dokonce částečné třetí generace v září. Jak uvádíme na webu Lepidoptery, rozšíření oriona s jádrem v teplých a skalnatých oblastech je značně rozdrobené:

V Čechách v současnosti především v teplých a skalnatých oblastech kaňonů Vltavy a Berounky (Křivoklátsko, Český kras), Labské pískovce, České středohoří a Železné hory. Teplé suché biotopy na jižní a střední Moravě (velmi silné populace na Pálavě, na sever se vyskytuje po Zábřežsko). V některých krajích motýl přežívá pouze na umělých stanovištích, jako jsou zříceniny středověkých hradů. Vymizel na mnoha lokalitách v jižních, západních a téměř celých východních Čechách a na východní polovině Moravy.

Jak vyplývá z výše uvedeného, mapování modrásků lze často spojit s návštěvou turistických cílů, obnažených kopců či místních dominant. Typický je například pro kopce nad pálavskou Klentnicí, avšak nejcennější nálezy jsou pro nás vždy ty, o kterých dosud nevíme. Nově byl motýl nalezen například ve Štramberku na místní soustavě lomů.

Motýlomilné Východočechy možná zaujme moc šikovný blog místního kantora a motýláře Jana Ježka, jemuž modrásek také neušel jisté pozornosti:

Skalnatý kopec se zříceninou hradu Lichnice je jedním z posledních míst východních Čech, kde ještě můžeme vidět poletovat drobného ale překrásného modráska rozchodníkového (Scolitantides orion). Jak už napovídá druhové jméno, vyvíjejí se housenky tohohle modráska na rozchodníku, což je rostlina vázaná na různé skalnaté meze, svahy, stráně a stepi. Takových míst v naší krajině poslední dobou velmi ubylo a s nimi bohužel vymizel i tenhle krásný motýl. Modráska rozchodníkového tak můžeme dnes potkat nejspíše někde na skalnatých srázech Pálavy, ve vltavském kaňonu nebo v Českém středohoří, jinde ale patří k vzácným druhům. Ve východních Čechách se udržel pouze v Pardubickém kraji na dvou antropogenních stanovištích – hradním vrchu Lichnice a  na železničním zářezu u Týnce nad Labem.

Na jedovatých podražcích si libuje pestrokřídlec, podobně jedovaté dymnivky, přesněji řečeno oslabené dymnivky rostoucí v polostínu velkorysých lemů světlých lesů, preferuje pro změnu jiný jarňák – jasoň dymnivkový (Parnassius mnemosyne). Také tento poněkud běláskoidně vypadající nemotora neuletěl pozornosti blogera Jana Ježka:

Jak napovídá české rodové jméno, patří jasoň dymnivkový – Parnassius mnemosyne k našim nejhezčím druhům motýlů (a bohužel i nejvzácnějším). Jeho areál zaujímá prakticky celou Evropu, téměř všude ale jeho populace postupně ustupují a rychle se zmenšují. Stejně tak i u nás.  Životaschopné populace jasoně dnes v ČR přežívají již jen na Moravě, v Čechách druh v 90. letech 20. stol. vyhynul (nejdéle se udržel v Libickém luhu). Ve  východních Čechách se jasoň dymnivkový vyskytoval jak v polabských nížinách tak i ve vyšších polohách (např. Broumovsko, Podkrkonoší a Krkonoše).

Jasoň dymnivkový je typickým motýlem prosvětlených listnatých lesů, který obývá lesní lemy, světliny, paseky nebo široké okraje cest. Stejně jako jiní „lesní“ motýli doplatil i jasoň na změny v lesním hospodaření, kdy byly tradiční palivové pařeziny s mnoha světlinami převedeny na zastíněné vysokokmenné lesy. Velmi negativně se projevilo i převádění smíšených a listnatých lesů na smrkové monokultury. Z naší přírody tak úplně zmizelo hned několik druhů nádherných motýlů.

Stran nejteplejších jižně exponovaných pálavských bradel vylétají tuzemští jasoni zpravidla až v prvních květnových dnech a na horách nezřídka vydrží až do začátku července, nicméně buďte připraveni. Vzhledem k tomu, že ochrana a zvýšený sběr (odchyt) druhu je již delší dobu citlivé téma, jsou zejména některá nechráněná místa výskytu spíše utajována. Na webu Lepidoptery se proto ochraně jasoně věnujeme ve značném rozsahu:

Kriticky ohrožený, v ČR a EU legislativně chráněný. Podobně jako pro jiné ohrožené lesní druhy i pro něj platí, že zachování druhové skladby dřevin přežití motýla nezajistí. Larvální vývoj totiž probíhá pouze na lesních světlinách (u nás např. v Litovelském Pomoraví), případně v ekotonech les-step či les-louka (např. hřebenové partie Pavlovských vrchů). Jako světlinový druh jasoň v minulosti prosperoval v tzv. nízkých a středních lesích (pařezinách) a pastevních lesích, kde jemnozrnná a v čase přetrvávající mozaika otevřených světlin umožňovala populacím jasoně stopovat sukcesní změny na stanovištích. Populace nemohou přežít zapojení lesních porostů, výrazný ústup v ČR časově spadá do období převodů tzv. nízkých lesů na vysokokmenné kultury. Podmínkou ochrany je, podobně jako u jiných ohrožených lesních motýlů, uchování nezapojené struktury obývaných porostů. To je možné zajistit buď vhodným časováním obnovy tak, aby byl v oblastech obývaných jasoněm vždy k dispozici dostatek pasek rozmístěných v dostatečné blízkosti, případně toulavou těžbou nebo přímo obnovou pařezin. Zatímco prvý způsob se zdá být vhodnější pro dosud rozsáhlé lokality obývané silnými populacemi, zvláště pokud se nacházejí v hospodářských lesích, obnova pařezinového hospodaření (nízké, případně střední lesy) bude nutná jako nástroj managementu některých jasoněm obývaných rezervací (v Moravském krasu, na bradle Pavlovských vrchů i jinde). Plochy obývané jasoněm by měly být udržované jako pařeziny s obmýtím 7-15 let (podle místních podmínek tak, aby na nich nikdy nedošlo k zapojení stromového patra). V oblastech výskytu je dále nutné zajistit dostatečně široké a členité vnitřní i vnější lesní lemy, udržovat široké (10-15 m) a světlé koridory podél lesních cest a zakázat nebo omezit orbu na pasekách (likvidace vývojových stadií). Samozřejmostí by měl být absolutní zákaz pěstování jehličnatých dřevin a likvidace stávajících jehličnatých porostů.

Foto: Jan Ježek, Miroslav „Mike“ Koukal, Martina Petrová