Právě létá nejvzácnější český perleťovec – Argynnis niobe

Perleťovec maceškový (info na Lepidopteře; určovací klíč), neboli „Niobák“, je jedním z našich největších perleťovců, velmi silně vázaný na tradiční udržovanou jemnozrnnou krajinu, přežívající vesměs v nepočetných populacích na moravskoslovenském pomezí.

Vhodně aplikovaný tzv. trojpolní systém, jak jej běžně známe z polska, poskytuje motýlům prakticky v libovolnou dobu sezóny dostatek nektaru i živných rostlin.    Jeho fragmenty jsou viditelné i v některých pohraničních obcích se smíseným obyvatelstvem. Foto M. FišerZájemci mohou zvíře dodnes pozorovat konkrétně na Valašsku, zejména v údolí Vsetínské Bečvy, kde se místy ve větších celcích udržela drobná rolnická hospodářství. Navazující menší a ohrožené populace existují v severní „valašské“ části Bílých Karpat a Slezských Beskydech, kde se druh zpravidla jednotlivě objevuje na česko-polském „gorolském“ pomezí mezi Bukovcem a Hrčavou a udržovaných koloniích nad Mosty u Jablunkova směrem na Hrčavu. Niobák se možná plošně vyskytuje v pohraničních obcích jako Bukovec, Hrčava a možná leckterých dalších, kde se jako jediné v ČR místy praktikuje tzv. trojpolní systém hospodaření, který je dosud normální, tradiční a běžný v sousedním Polsku.

Typické místo ovipozice niobeho v Beskydech. Foto M. FišerPerleťovec tedy v ČR přežívá již jen v horách karpatského oblouku, kde se místama souvisleji udržela tradiční místní hospodářství (Beskydy, Valašsko, sever Bílých Karpat) nebo, alternativně, činných vojenských prostorech (VVP Dědice na Vyškovsku, vstup zakázán). V malých a izolovaných populacích nemá šanci na přežití, horské údolní populace spolu zpravidla komunikují (geneticky se mísí) přes hřebeny. Kamenem úrazu a achillovou patou Niobáků je ovipoziční strategie v podobě preference aktivně spásaných ploch s flyšovými sesuvy a zvířaty narušovaným drnem, které jsou jako jediné vyhledávány kladoucími samicemi. Zde zvíře žije pospolu s modráskem černoskrvnným (který je v Beskydech lokálnější a vzácnější, než perleťovec) a jinými pastevními, dříve zcela běžnými, specialisty.

PřirozenLíc křídel mladých čerstvých samic umí být lomem světla na slunci nebývale veselý a (stejně jako u mnoha jiných druhů perleťovců) dosahovat modrých kontur. Foto M. Fišerě může dojít k záměně s ostatními druhy velkých letních perleťovců rodu Argynnis, zejména perleťovcem prostředním (Argynnis adippe), s nímž sdílí velmi podobnou rubovou kresbu. Přesto je dané perleťovce nejjednošší určovat podle spodku křídel, která jsou u obou pohlaví stejná a nacházejí se zde důležité určovací znaky. Všimněte si, že příbuzný a mnohem běžnější perleťovec velký (Argynnis aglaja) je zřetelně zelenohnědě poprášen a zcela postrádá jednu řadu bílých ok. Rozlišení niobe od adippe je složitější, zadní křídla perleťovce maceškového mají ovšem zřetelně bělejší, jakoby sametový nádech. Mnohdy, ovšem ne vždy, niobáka odhalí také malý černý flíček při kořeni rubu zadních křídel, který sice vyfocené zvíře naprosto postrádá, ovšem můžete si jej prohlédnout na muzejním kusu v určovacím klíči.

Bez názvuProtože však niobe velmi pravděpodobně vymřel v celých Čechách i západní Moravě, je výše popsaná záměna aktuální pouze v karpatském oblouku. Ačkoli se zejména adippe nyní šíří, na většině republiky dominuje aglaja. Jakýkoli fotonález či odchyt niobeho mimo vyjmenované oblasti by byl seznací a velikým překvapením. (V místech areálu výskytu může niobe naopak převládat.)

aglaja, adippe, niobe

Pomozte lépe zmapovat výskyt našich motýlů prostřednictvím svých nálezů 
či fotek, ať už mailem (info@lepidoptera.cz), nebo na Facebooku 
(skupina Motýlí klenoty). Zasíláním dat pomáháte motýly chránit.