Sluncem věčně zalitá jižní a jihozápadní bradla nejznámějšího moravského vápencového pohoří patří k místům, kde naši motýli aktivují nejdříve. Přijde mi tedy logické započít sezónní výpravy právě zde.
Jarní pohled z Pálavy na Klentnici – dvě neoddiskutovatelná centra recentního výskytu pálavských motýlů v jednom záběru.Toto již poněkud zarostlé, křovinaté bradlo se nachází v ideálním stavu sukcese pro ostruháčka ostružinového (Callophrys rubi). Dosud jej akceptuje také okáč rosičkový (Erebia medusa), Soumračník jahodníkový (Pyrgus malvae) a pravděpodobně stále také další horký český kandidát na vyhynutí – modrásek komonicový (Polyommatus dorylas). Na takových biotopech si však od prvních jarních dnů libují zejména perleťovci nejmenší, které se mi jako jediné z vyjmenovaných letos podařilo na bradle rozumně vyfotit, takže přikládám právě jejich „nocležnickou“ fotku.Modrásek nejmenší (Cupido minimus) je mimořádně drobný a nálezově trochu nevypočitatelný motýl, který – zrovna jako spousta jiných modrásků – z naší krajiny poměrně nenápadně mizí. Na Pálavu však dosud patří.Jako první u nás se v posledních teplých dubnových dnech na některých místech pod Děvínem, jako je tohle, líhnou samci jasoně dymnivkového (Parnassius mnemosyne). Také jeho populace je poněkud izolovaná a tedy nejistá.Holá vrchoviště místních kopců jsou tutovkou na pozorování obou našich otakárků, kteří se zde houfují, aby se spářili. Tento divácky vděčný proces se děje několikrát do roka a první jarní dni nejsou žádnou výjimkou. Stojí snad za zmínku, že jsou naši otakárci populačně na vzestupu.Výslunné lemové turistické stezky či jejich nejbližší okolí preferuje pěkných pár druhů. Například migrant perleťovecmalý (Issoria lathonia, na Pálavě mnohem časnější než leckde jinde v ČR), nebo vyobrazený soumračník slézový (Carcharodus alceae), který se naštěstí také šíří do nových regionů.Blízké okolí klentnické ruiny je bohaté na výskyt modráska rozchodníkového (Scolitantides orion). Suché, teplé, kamenité kopce s ruinami jsou typickým biotopem tohoto velmi slabého a neschopného letce.Někdy je nicméně kumšt trefit správný termín. Tak ať je nepropásnete. Nově je prokázáno, že létají hned ve třech generacích – jarní (přelom dubna a května), letní (červenec) a podzimní (přelom srpna a září). Motýl není vůbec dlouhověký.Jak už to tak bývá, postup sukcese (tj. konkrétně zarůstání trnkou, akátem či borovicí) mnoha významným pálavským motýlům citelně nesvědčí. Toto je poněkud jiná, snad ještě pasená, Pálava, jak ji zachytil fotograf někdy v době druhé světové války – přičemž už tehdy to pro některé z nejcitlivějších specialistů pravděpodobně nebylo úplně růžové.Takovým enfant terrible byl například vzácný xerotermní „špek“ modrásekstepní (Polyommatus eroides), který místama na Pálavě v dávné minulosti dost možná prosperoval v izolované populaci. Motýl přesto nadále lokálně přežívá v chladném severovýchodním Polsku. Vysoce specializovanému teplomilnému modráskovi navíc zazvonila hrana podstatně dříve, než jsme jej stačili v našich podmínkách skutečně prozkoumat.
U nás znám pouze z Pavlovských vrchů, kde byl jednotlivě sbírán v letech 1950-1957 na vápencovém bradle Tabulové hory u Klentnice.
Vymřelý (1957), o ekologických nárocích není moc známo. Podle údajů odruzích, kteří se spolu s ním na lokalitě vyskytovali ”hojně” (např. žluťásek úzkolemý – Colias chrysotheme, modrásek ligrusový – Polyommatus damon), a kteří se v současnosti na lokalitě již také nevyskytují, lze soudit, že zde došlo k markantním změnám ekologických podmínek. Zcela spekulativně se lze domnívat, že vyloučení pastvy vedlo k zapojení drnu na vápencových drolinách, což mohlo změnit mikroklimatické nebo jiné podmínky pro vývoj larev. Jednalo by se o obdobný příklad těžko postřehnutelných, ale fatálních změn jako u jiných modrásků.
(www.lepidoptera.cz)
V padesátých letech minulého století si tamější kopce brali pravidelně do parády pánové Králíček s Povolným. Co viděli, a v jakých počtech, bude asi zkušenějším a latiny znalým motýlářům připadat jako zpráva z jiného světa (stránka z práce Králíčka a Povolného 1956). To se mezi jinými týká také determinačně poněkud složitého žluťáskaúzkolemého (Colias chrysotheme), který vinou velmi velkých změn krajiny na Pálavě, jakožto i kdekoli jinde v ČR, zcela přišel o své původní biotopy, a je tedy nyní u nás vymřelý.Fotka pořízená v tomtéž čase pár kilometrů jižním směrem zachycuje tentýž problém. Takto Svatý kopeček z Mikulova bohužel už asi nikdy neuvidíte.Ačkoli umí být motýlem velmi potulným, klasický tahák jarních dní, pestrokřídlece podražcového (Zerynthia polyxena), bych přímo na pálavských kopcích nehledal. Mnohem početnější je na ruderálech kolem novomlýnské nádrže či kolem řek Moravy a Dyje. Co se líbí ohroženým a vzácným pálavským tvorům, nemusí se líbit tomuto jedovatému fešákovi.
Pomozte lépe zmapovat výskyt okřídlených obyvatel Pálavy prostřednictvím svých nálezů či fotek, ať už mailem (info@lepidoptera.cz), nebo na Facebooku (skupina Motýlí klenoty). Zasíláním dat pomáháte motýly chránit.
Foto: Josef Dvořák, Marek Fišer, Miroslav Koukal, Jiří Laštůvka, Martina Petrová, Slancarová, Viera Vodrážková
